Na úpatí nejvyššího, zvětralého schodu,

na potlučených lodových krách z mramoru,

u zestárlého cizedomovního vchodu,

kam i občas zavítají trosečníci na voru

stál zahleděně v sebe panovačný sup,

hlavu měl vzpřímenou a pod nohou mu páchnul jeho lup,

prsa mu těžkly a v očích jen nudila se nicota.

Na obzoru klátící se všemuznalé stromy,

na matičce zemi z polekaných hlasů sněm,

pod jazykem krčící se tabletky na pohromy,

v obálce prošlé, vybledlé složenky na nájem,

jen ticho mlčelo a vítr rozprodával sílu,

na břehu schodiště vdávala se krev,

svědkové úpěli po prsa zabořeni v jílu,

slavnostní lov se krutě měnil v neúspěch.

Na úpatí nejnižšího, hrdinného schodu,

na zkrvanených, ledových krách z mramoru,

u stydlivého, zrovna prodaného vchodu,

kam teď obchodníci připlouvají na voru,

stojí nad mým vrakem vítězný sup,

má žaludek plný tíhy z mého života,

hlavu má vzpřímenou a já jsem jeho dnešní lup,

jsem louže krve, nad níž mračno much se mihotá.